Prosinec 2017

myšlenky o budoucnosti.

6. prosince 2017 v 22:35 | Megg |  Diary
Poslední článek v na konci října, to tady teda nemám moc pravidelnost. Ale mohu to vysvětlit. Já prostě občas dostanu velkou chuť něco napsat, ale jakmile otevřu blog, tak vlastně zjistím, že nemám o čem.

Ale právě proto, že jsem včera absolvovala dost zajímavé sezení se svojí kamarádkou, která ve svém životě udělala už několik radikálních rozhodnutí, tak jsem se rozhodla psát.
Výsledek obrázku pro květinové vzory- šablony
Moje první myšlenky o bucounosti jsem dostala ještě dřív než jsem se s kamarádkou sešla - dále v textu jen K. (ne proto jako Kamarádka, ale je to počáteční písmeno jejího jména). Čekala jsem na ní u vstupní brány parku, kde hned naproti je základní škola. A... nemám slov. To, co jsem viděla, nebo možná slyšela, mě snad úplně odradilo od toho mít v budoucnu děti, které bych měla dát na základní školu. Tolik sprostých slov, co moje uši zaslechly, snad ani neznám, ale hlavně je ani nepoužívám. Sprostá jsem jen když jsem rozčilená, ale abych svoje kamarády oslovovala ču*bko nebo snad ještě hůř, tak to opravdu ne. Když jsem tam viděla ty děti, které mohly chodit tak do druhé třídy maximálně, s cigaretou v ruce, tak to už mi opravdu zůstával rozum stát.
V tu chvíli přišla K. takže jsem o tom přestala přemýšlet. Šly jsem do kavárny, kam chodíme obvykle. Nejdřív jsme řešily takové ty normální věci jako jsou naši hoši, kamarádky a škola - a o té budu mluvit. Jsme v posledním ročníku střední školy. K. se v druhém pololetí třetího ročníku rozhodla odjet do Anglie dělat au-pair. Všichni ji od toho zrazovali, protože to bylo před maturitou, ale hlavně proto, že K. je velký stresař a nikdo ji nevěřil, že by zvádla udělat rozdílové zkoušky po návratu zpět do Česka. Jediná já a maximálně jedna další kamarádka jsme jí nápad schvalovaly a já jsem na ní byla pyšná, že je schopná to fakt udělat. Opravdu odjela. Na půl roku. Učila se snad každý den, vstávala o hodinu dřív, zpracovávala si věci do školy. Prostě to neflákala a já jí tady za to vzdávám hold, protože já moc dobře vím, že být tam já, tak si ty povinnosti takhle pilně neplním. Po návratu ji čekaly zkoušky, které všechny zvládla a nejhoší známku měla za 3. Takže klobouk dolů. Teď na začátku ročníku se však u nás ve třídě ze strany jejích spolužaček rozjela taková nenápadná šikana - podle mě bylo důvodem to, že jim vytřela zrak a ty zkoušky udělala. Na základě toho všeho si K. prožila dost pekelných dní a období stresů ne a ne přestat. Přešla na individuální studium, které jsem jí navrhla já, protože jsem nechtěla, aby ho ukončila. Při pomyšlení na individuál se mi malinko ježí chlupy hrůzou, protože je to tak třikrát těžší než normální denní studium. Ale obdiv k K. nepřestávám mít, protože zkoušky zvládá tak bravurně, že by zasloužila metál. Kromě všech těhlech starostí se školou řeší spoustu dalších problémů. Třeba po zdravotní stránce. Nebudu se rozepisovat o tom, co má za nemoc, ale spíš bych zmínila, že díky lékům, které na to má, přestává mít chuť k jídlu, takže hodně rapidně hubne. Vždycky byla hubená, cvičila, běhala a držela se zdravého životního stylu, ale když už vám začnou lézt kosti, tak je něco špatně. Ale vůbec to není tak, že by nechtěla jíst, ona jídlo miluje, ale prostě nemá chuť. Takže tak další tři poklony pro tuhle holku, která bojuje jak nejlíp umí a může.
Kromě školy a toho, jak se někteří lidé z naší třídy chovají, jsme řešily také naše budoucí plány. Týkající se hlavně vysoký školy a toho, jestli si rozjedeme vlastní podnikání. To mi samozřejmě vyrazila dech, že ona podnikání rozjíždí a teď čeká na schválení prostor. Takže tajnůstkářka. Bylo to takové fajn povídání, ale její podnikatelský záměr snad nikdo neví. Můj tedy taky ne, ale zase tak moc se s tím netajím. Moc jí přeju, aby jí to vyšlo, protože kdo jinej by si to zasoužil, když ne ona.
No a vrátím se k tomu začátku, jak jsem mluvila o těch dětech. Vyprávěla jsem jí, co tam moje uši zkusily za utrpení. A už to jelo. Zjistila jsem, že máme tolik společných názorů, že to snad ani nemůže být pravda.
Začíná to tím, že když si doma vychováte dítě a dáte ho už jen do školky, tak vám ho tam ostatní děti zkazí, protože ne všechny rodiny mají stejné postupy výchovy a v každé rodině se to bere z jiného úhlu pohledu. Takže co s tím? Nechat dítě doma a zařídit domácí výuku nebo risknout to, že vaše dítě bude zkažený malý parchant, který si bude otevírat hubu jak jen bude moct? V prvním případě je nevýhoda to, že nebude umět pracovat v kolektivu a nebude mít kruh přátel. V druhém případě možná přijdete o nervy a zratíte iluze, že z vašeho dítěte něco bude. Ale důležité je samozřejmě neztrácet naději. To samé je se základní školou.
Dalším tématem byly právě pořád děti, ale spíš z toho pohledu, že je nezodpovědný si pořizovat dítě do prostředí, které není a nebude dobrým zázemím pro jeho výchovu. Myslím si, že je důležité vytvářet nějaký rodinný kruh, protože jen tak to dítě bude vědět, v čem a s kým vyrůstá a hlavně kdo ho vychovává. Na tomhle závisí potom mezilidské vztahy. Všechno se vším, že?
No a jako poslední jsme se shodly na tom, že stejně nechceme žít ve velkých městch viz Praha nebo Brno - ne proto, že bychom neměly rády města, ale proto, že bydlet na vesnici a mít vlastní farmičku se zahrádkou je prostě lepší. Nechceme podporovat velký supermarkety, protože jsou důležitý malí podnikatelé, u kterých víte, co kupujete. Vyplývá z toho jediné, a to, že chci vlastní domeček na vesnici, kde budu mít velkou zahradu a hlavně zahrádku a pole, budu moct chovat prasata s kozy, a pěstovat si vlastní bylinky a zeleninu. Chci mít velkou rodinu založenou na lásce a vzájemné důvěře a podpoře. Chci mít děti a chci šířit pozitivní energii a názory, které nebudou stejné jako názory toho stáda, které tady máme.

Související obrázek

Mír a lásku v srdci,
nic víc nic míň

Megg