Kdo by řekl, že se spolu dva po rozchodu dokážou bavit právě takhle, jako to mám já a on? Je pravda, že jsme si takové podmínky našeho "po vztahu" řekli hned v den rozchodu, takže nebylo ani moc čas rozmýšlet, jak to bude dál. Normálně se s ním vídám, povídáme si a občas padne nějaká pusa. Je to roztomilé. :)
Sama jsem přišla na to, že bychom se tak jako tak dřív nebo později rozešli, protože se naše mylšenky a priority v některých důležitých momentech zcela rozcházeli. Ale.. Takhle jak to je teď se mi to líbí vážně hodně. Nebudu se vyjadřovat ke společnému spaní, protože to sem nepatří, ale je vážně krásný, když k vám přijde váš bývalý, řekne "ahoj" a dá vám pusu na tvář jako kdybyste se půlroku neviděli. Samozřejmě, dělá mi dobře u srdce, když mě obejme nebo pohladí, chytí za ruku a nebo jen tak dá pusu do vlasů. Přeci jen...je to kluk, kterýho jsem tak moc chtěla (a ještě chci).
Musím říct, že styl mluvení, který jsem dneska zažila, se mi líbil. Takovýmhle způsobem jsme spolu moc nemluvli. Je to nezávazné, svobodné a hlavně oba víme, jak to je. :)
Dneska jsem ho pozorovala. Vím moc dobře, co je na něm tako jiného a krásné k tomu, abych ho dál měla v srdci. Je svůj. Takhle odlišného člověka potkáte málokdy. Jeho názory, plány a roztomilý úsměv. A co teprve ty oči. Seděli jsme dnes v buse a povídali jsme si o škole a práci. A on se na mě tak podíval, tak jsem se zeptala: "Co je?" Ale on že nic. Podíval se takhle na mě asi třikrát, a když už jsem se po třetí otočila taky a koukala jsem na něho, zeptal se: "Dáš mi pusu, prosím?" Ten pohled, který u toho měl na tváři je nezapomenutelný. Očička jak štěně, které právě něco rozkousalo a je smutné. Málem mě to rozbrečelo. Byla to taková vlna roztomilosti, že mě to málem položilo. Usmála jsem se a tu pusu, o kterou prosil, jsem mu dala. Potom mě celou dobu držel kolem ramen. A bylo to, jako kdybychom se snad nikdy nerozešli.
Ale tak to bohužel není.
Konec povídání na téma láska, protože to bych tady byla klidně další dva dny. :D
V sobotu jsem byla poprvé v práci. (Rozuměj: na brigádě). Byla to jenom zkouška mě samotné, jestli jsem schopná obsluhovat lidi. No a klaplo to. Já taky konečně nebudu sedět doma na zadku o prázdninách a budu si vydělávat nějakou tu korunu. Peníze jsou dneska skoro nejdůležitějí součást života. A popravdě..už mě nebaví říkat si rodičům o nějaké peníze. Proto pro mě tenhle rok je krokem do další kapitoly mého zatím krásně vysněného života.
Škola stále přetrvává, je to víc a víc nápor a nátlak na nás studenty, protože se dopisují všemožné testy. Každý den kontroluji průměry mých známek, protože zase bojuji o vyznamenání a je to mým velkým cílem, protože u nás ve třídě nikdo jiný s vyznemanáním není. Musím je motivovat k tomu, že to jde. Je pravda, že teď to hodně dře a snažím se jako nikdy. Ale ten pocit, že jsem nejlepší, je prostě k nezaplacení. :) (A pak se někdo diví, že mám vyoské sebevědomí :D )
Příští týden od pondělí do pátka jedeme na "cyklistický kurz", ve kterém samozřejmě není jenom cyklistika. Obávám se, že se utopím někde v Jizeře, nebo se střelím puškou a nebo zabloudím v nějakém lese :) Dobře dobře, orientační smysl mám, plavat umím a střílet po sobě snad taky nebudeme. Přežiju.



