May 2016

Vzchopit se, nebát se a nevzdát se

29. may 2016 at 13:29 | Megg |  Diary
Ani nevím, jak mě tento titulek článku napadl.
Dobře, kecám. Vím to moc dobře.
Za poslední měsíc se toho hodně stalo. Ovšem, jako vždy když se rozhodnu napsat.
Byla jsem v mém vysněném Holandsku. Pobyt jsem si neskutečně užila, už jenom díyk tomu, že jsme se s holkama dost spřátelily a mohla jsem trávit čas se super partou. Dále to bylo kvůli tomu, že tam se mnou byl (teď už bývalý) přítel. Navšítívili jsme Amsterdam, kam jsem za každou cenu chtěla. Ale i přesto, že jsem navštivila tuhle zemi, kterou jsem měla na svém Travel listu, musím říct, že jsem asi očekávala něco víc. Nebyla jsem unešená tak jako jsem byla unešená z Londýna nebo Benátek. :) Ale vím jedno, určitě tam pojedu znovu. Buďto sama, nebo se segrou, nebo s kamarádkou. Musím navštívit všechno to, co jsme se školou nestihli :)
Blíží se konec školního roku, to znamená, že je všude spousta strestu a nervů. Za posledních 14 dní jsem dostala tolik známek, že ani nevím, jak jsem to dokázala :D Vyřešili jsme si školní výlet, i cyklistický kurz, a teď už jenom čekáme na vysvědčení, které se kvapem blíží.
No, a pro mě asi nejhorší zpráva z tohohle článku je, že jsem zase sama. Vztah s milovaným Dominikem, kterého jsem beztak nepustila z hlavy a popravdě ani to zatím nemám v plánu, skončil. Hodně mě to vzalo. Myslela jsem si, že když už to vlastně bylo podruhé, tak se mě to tolik nedotkne. Ale spletla jsem se, asi jako jsem se spletla v něm. On pro mě bude vždycky ta největší láska. Dokázal mi, co to je cítit se v bezpečí a milovaná. Bylo to tak nádherný, že nemůžu uvěřit tomu, že už to není. Byl a je mojí inspirací, protože to je člověk, který si (myslím) zaslouží být respektován, protože on si toho prožil dost na to kolik mu je let. Ale zase by se tím neměl obhajovat všude a vždycky. Myslím si, že každý si prochází něčím, čím druhý ne. A nemusí to být vždycky jednoduché. :) Byla jsem šťastná, vyhovoval mi vztah s ním, nechtěla jsem to měnit. Já ne. Ale rozhodl se jinak, pro mě bohužel. Cítím k němu obrovskou náklonnost a cit, který tam bude navždy. Možná ne v takové míře, ale on pro mě je ten TOP, kterému se bude muset někdo nový přiblížit. Jen přiblížit, protože nikdo nebude víc než-li on. Za prvé - to nechci, za druhé - to nedovolím, a za třetí - už nikdo nikdy nebude takový.
Titulek k článku se náramě hodí, protože je důležité přestat brečet a litovat se, ale vzchopit se. Je důležité se nebát nového, i když to třeba nebude hned. Já mám hrozný strach z toho, že se už nikdy nezamiluju. Děsí mě to ve dne v noci, ale snažím se nebát se toho. Jakmile této myšlence dovolím, aby mi ovládala myšlení, názory a život, nikdy si nepřipustím, že je to jenom strach. A třetí bod je nevzdát se. Protože kdo se vzdává, prohrává. A nikdo nechce prohrávat, nikdo nechce utíkat před tím, co na něho čeká. Takže já si svůj cit nechám, nikdy na něj nezapomenu, ale nesmí mě děsit a já se nesmím nechat strašit.

Jen jsem si to potřebovala ujasnit, protože když si to nechám v hlavě, tak na to zase někdy zapomenu. :) Teď jsem to vyjádřila, jak to cítím momentálně. A myslím, že se k tomu nejednou vrátím.