Jak jsem k tomu došla..

4. may 2017 at 22:39 | Megg |  Citáty
Asi před pěti minutami jsem se rozhodla, že bych mohla přidávat i citáty. Nejenom, že jsou součástí našeho každodenního života, ale jsou to, co jsme my.
Jsou citáty o lásce, přátelství, míru nebo válce. Je jich ještě mnohem víc než si dokážeme vůbec představit. Ale stejně se vždycky najde alespoň jeden, který vyjadřuje naše psychické rozpoložení, pohled na svět nebo prostě jen názor. Jsou citáty, které se snaží dělat z lidí lepší bytosti s lepšími vlastnostmi.
Proto by podle mě měl každý alespoň jednou za den přečíst alespoň jeden citát nebo motto, které mu zlepší den nebo třeba otevře oči.
Já osobně to miluju. Stačí rozkliknout nějakou stránku a navalí se na mě nekonečná spousta smysluplných i nesmysluplných citátů, textů a názorů. Je to jako obrovské rozprostřené moře a citátky jsou jen všemožné rybky.
Opravdu. Nekecám. Občas je důležité přečíst si motivaci nebo jen směr, který nám zlepší den.



Můj plán: Koupit si deník - tlustý, hodně stránkový, se zlatým rytím - a psát si do něj jen a jen citáty, které se nějakým způsobem dotýkají mého života.

 

černá chvilka.

16. march 2017 at 22:40 | Megg
Znáte to? Ten den nebo hodinu, kdy začnete přemýšlet o svém životě? A najednou zjistíte, že nežijete ten happy life, jak jste si celou dobu mysleli? Pokud ne, buďte rádi. Pokud ano, tak jsem ráda, že v tom nejsem sama.
Vypadá to asi následovně. Začnu přemýšlet, kolik lidí mě má ve skutečnosti rádo. A je tady první signál toho, že nežiju happy life, spíš naopak. Ale přecházím to s tím, že aspoň zase ten trošek lidí, co má má rádo, mě má rádo upřímně. Pak si uvědomím, že jsem vlastně hrozně sama, protože ti přátelé, kteří jsou opravdoví, jsou daleko, takže moc času s nimi netrávím. Jdeme dál, přece máme sociální sítě! Pak zjistím, že nemám moji drahou polovičku, které bych se mohla vybrečet na rameno vždycky, kdy by mě to napadlo. Dobře, říkám si, tohle nebude určitě trvat věčně. No, a pak to přijde. Všichni kolem vás jsou jen pod záští přetvářky, nikdo vás vlastně nemá rád, jen každému lezete na nervy a vlastně by všichni byli radši, kdybyste neexistovali. Čím dýl se neozvete, tím líp.
A pak si uvědomíte tohle: "Jsem sám/sama.'
Jenže to ve skutečnosti není pravda, protože vždycky je kolem vás někdo, kdo vás má opravdu rád, kdo s vámi opravdu ze srdce rád tráví svůj čas. Vyplývá z toho to, že vlastně to není tak hrozný, i když by to samozřejmě mohlo být lepší.
U mě by nebylo nic divného, kdyby mě lidi kolem mě měli plný zuby, protože každého akorát zasypávám informacemi, které jsou pro jejich život nepodstatné (a pro můj třeba taky). Jenže já jsem si zvykla mluvit o všem, co mi běží hlavou. Zvykla jsem dávat najevo svoje city, začala jsem se svěřovat, začala jsem nahlas řešit svoje problémy. Jasně, já vím, každý má problémy. Jenže já nedokážu mlčet. Nedokážu v sobě dusit něco, co mi vadí, co potřebuju vyřešit.
Já nevím, jestli je to dobře nebo ne. Možná někdy jo, někdy ne. Jen jsem se ještě nenaučila, jak to od sebe rozeznám. Protože když něco řeším, řeším to celé. Ne po částech.
Doufám, že vy se necítíte sami a pokud ano, tak doufám, že ne moc často. Snažím se být optimistická většinu svého života, proto nikdy nejdu spát s brekem. Protože ráno po noci s brekem bývá dost těžké a náročné. Takové nechutné. Je lepší všechno vyřešit v jeden den a jít spát v klidu. bez problémů. Protože ráno se probouzíte s 'čistým štítem'. Máte nové šance něco změnit, něco dokázat nebo zlepšit.
Ponaučení z toho je: choď spát s čistou hlavou a s čistou hlavou se probudíš.

Love,
xoxo - Megg

dreams.

3. march 2017 at 12:11 | Megg |  Diary
Teď jsem koukala na můj archiv článků. A řeknu jediné: Haha! Ne, dobře, tak úplně do smíchu mi nebylo. Spíš se usmívám nad tím, co jsem psala. A hlavně, že jsem za minulý rok napsala 4 články. Jako fakt? Jo, jako fakt!
Za minulý rok tam jsou 4 články, které se stejně všechny týkají mýho bývalýho, o kterém jsem psala, že ho nikdo nenahradí a že nikdo nebude lepší než byl on, a bla bla bla bla.. Neříkám, že jsem se nepobavila.
Moje názory na vztah se asi změnily a netrvalo to ani nijak dlouho. Stačilo potkat Holanďana, který ukradl ten poslední a nejposlednější kousek mého srdce, které bylo netknuté. (Tahle věta mi zní fakt dobře!). Bývalý šel na nějakou další kolej, která (už) někde skončila. Neříkám, že jsem zapomněla a neříkám, že se mi o něm občas nezdá - ale tak to by taky bylo divné. Ale mnohem divnější je, když se vám ve snu sejdou oba. Díkybohu, že to je jen sen.
Holanďan mi sice ukradl ty poslední kousky srdce, což ale neznamená, že bych teď žádné neměla. Podle mě mi to jen prospělo a moje láska (všeobecná) se začala znovuzrozovat. Jsem moc ráda, že ty poslední kousky mého srdce má někdo, kdo mě fakt miloval (minulý čas - je z Holandska. Jak dlouho by nám to asi vydrželo?) a vím to, že mě miloval. A i kdyby ne - já jsem změnila pohled na svět (lásku) a jsem volná. A největší štěstí na tom všem je, že on dostal ty nejlepší kousky srdce, které jsem měla. Zaslouží si je? To si sice nejsem tak úplně jistá, ale už to tak prostě je a já to nezměním. Stejně bych to neměnila - vyhovuje mi to.
Na druhou stranu - s kámošema ze školy plánujeme, jak poletíme do Holandska v létě. Já jsem pro. Holandsko je boží (nejen proto, že tam je on). Líbí se mi. Země je plochá. Lidi jsou na jiné úrovni - jako na hodně jiné, na dost jiné. Ale stejně je tam něco, co mě tam láká - že by on? Ne. Nejen on.
(Amsterdam - to je 'heart issue'; weheartit.com)
Taky jsem se rozhodla, že první polovinu prázdnin budu makat a druhou polovinu chci cestovat. Je veliká škoda, že bez peněz to nejde. Protože to bych tady celý rok nebyla. Miluju cestování a miluju poznávat nové věci a lidi - i když jsem i stydlín docela. Ale ten pocit třeba na letišti, pak v letadle - a najednou jste v cizí zemi. Nic neznáte. Nikoho neznáte. Neumíte jejich řeč. Ale ten adrenalin je boží, nebo ne? Samozřejmě se tohle tak úplně netýká rodinných dovolených, protože to je myslím trošku jinde než cestování na vlastní pěst, jen s několika poznámkami a nastudovanými místy z googlu a wikipedie, se staženou aplikací s hromadnou dopravou, která funguje offline - protože nechcete platit data v zahraničí, s google překladačem a to je vše.
(cítím z toho ten pocit v letadle; weheartit.com)
Umím si představit žít jako profi cestovatel. Ale být úplně zazobaná taky nechci - protože to nezažijete ten pravý život tam, kde jste. Je rozdíl bydlet v malém bytečku někde dál od centra, a nebo bydlet v pětihvězdičkovém hotelovém pokoji s výhledem na místní atraktivity.
Ajejeeje, dala jsem se na uvažování.
xoxo - Megg
 


spring break.

2. march 2017 at 20:59 | Megg |  Diary
Jelikož mám prázdniny, vydala jsem se do Prahy ze ségrou. Očekávaly jsme nádherné slunečné jarní dny, plné pozitivní energie a úsměvů. Ne, že by to nakonec byla taková katastrofa, ale na druhou stranu nesplnily se ani naše očekávání.

V Praze jsem přivítala nový měsíc. Nic přelomového. Jen - uvědomila jsem si, že čas opravdu letí a není nikdo, kdo by ho dokázal zastavit. Od odjezdu mé holandské lásky už je to skoro dva týdny. Komunikace samozořejmě upadá, což znamená, že přelomová láska z toho asi taky nebude. Na zklamání není čas - protože není čas, ztrácet čas.
Udělala jsem několik věcí do školy, které jsem měla dodělat už minulý týden. Ale přece se z té školy nezblízním. Podle mě nikdy nic nehoří tak moc, abychom se za tím museli tolik honit a stresovat se.
U mojí ségry jsem přemýšlela o lásce k sobě samé a životu i díky jedné knížce (TOVÁRNA NA SNY - Anie Songe), do které jsem se okamžitě zamilovala, protože přístup té slečny k životu a názory na svět a lásku - TOP!
Poté jsem začala přemýšlet více.
xoxo - Megg

long time.

28. february 2017 at 15:12 | Megg |  Diary
Od 5. září uteklo opravdu dost času, tak jsem se rozhodla, že se sam taky vrátím, abych zanechala informace o posledních událostech. (Tzn. o událostech od 5.9.2016)
Od začátku školního roku se toho stalo opravdu mnoho.
- Byla jsem na Slovensku se školním projektem ✓
- Zamilovala jsem se do Holanďana ✓
- Udělala jsem řidičák ✓
- Zvládla jsem svůj první let letadlem ✓
- Navštívila jsem Dánsko ✓
Můj život se nijak zvlášť nezměnil. Kromě toho, že jsem se totálně zamilovala do Holanďana, ale tak k tomu se dostanu.
S projektem, se kterým už jsem navštívila Holandsko, jsem navštívila Slovensko, což byl náš druhý 'meeting'. Nevím, zda to bylo úspěšné nebo ne, ale čas strávený tam byl skvělý čas. Jo, zrovna tady jsem se zamilovala a moje láska přetrvává. (Náš třetí a zároveň poslední 'meeting' se konal před 14 dny zde, v ČR - moje láska se prohloubila do hlubin, o kterých jsem neměla ani páru).
Moje první životní velká zkouška byla udělat řidičák. Což jsem zvládla na 100 % a jsem se sebou spokojená jak nikdy. Jsem řidič, miluju to a kdybych mohla, řídila bych pořád. - Auto? To stále ještě nemám, ale na moje rozjezdy mi bohatě stačí auta mých rodičů.
Byla jsem v Dánsku. Jupiiii. Na silvestra jsme se se ségrou a kámoši rozhodli, že poletíme do Dánska. S tím se pojí i moje první zkušenost s letadlem. Nejlepší věc. Dánsko byla naprosto nádherný. Drahý. Překrásný. Nezapomenutelný. Silvestr tam byl podobný jako u nás, ale prostě pocit, že jste na hlavním náměstí v Kodani a čekáte na nový rok - nepopsatelný.

Z jiného soudku.
Škola. Stále stojí. Stále tam musím chodit. Tento týden máme jarní prázdniny, takže se flákám doma.
Rozhodla jsem se samostudovat angličtinu ve větší míře, než jen ve škole. Už jen kvůli mé lásce v Holandsku, která umí mluvit anglicky lépe než moje učitelky! Ale hlavně tedy umět skvěle anglicky se hodí vždycky, že?!
Poslední týden byl hodně náročný, protože jsem týden předtím chyběla (kvůli tomu projektu) a doplňování všeho bylo skoro nad moje síly. Ale zvládla jsem to - (I successfully did it!)

ALE NEJLEPŠÍ ZPRÁVA JE TO, ŽE ZAČÍNÁ JARO! Miluju to počasí, kdy vstanete, podíváte se z okna a všechno venku je zalité sluncem. Můžete chodit jen v mikině a prostě čerpáte sílu a energii ze slunce, které probouzí Vaši mysli a fantazii. A hned máte lepší náladu! - to je láska.

xoxo - Megg

Čas jakoby se rozhodl začít běhat maraton.

5. september 2016 at 17:54 | Megg
Teď jsem dočetla článek z roku 2013, kde jsem v půlce prázdnin strašila se školou a vyplňováním přihlášek na střední. Pamatuju si ten den, kdy jsem to psala. A už je rok 2016, vlastně skoro konec roku 2016.
A nejenom, že tohle uteklo hrozně rychle, ale už jenom to, že je zase září, když ještě nedávno byl červen a my všichni jsme se těšili na prázniny.
Kdo by řekl, že ty roky na střední škole budou takhle utíkat. :) Začínám třeťák, takže už nás teď všichni straší s maturitou. Nechápu to. Nechápu, jak je možné, že všechno tak rychle utíká.
Prázdniny jsem si užila snad i podle plánu. Nebyla jsem tedy nikde u moře, ale strávila jsem je s lidmi, se kterými jsem chtěla. :) Třeba párty a kafíčka s kámoškama. Ale taky nebylo na všechno tolik času, když jsem jezdila na brigádu. Přehouplo se to neskutečně.
Obecně mi přijde, že čas teď utíká mnohem rychleji než kdy dřív. Možná to je tím, že jsem starší a mám více povinností. Poslední dobou říkám, že 24 hodin denně je málo. Potřebovala bych třeba tak 30 hodin, abych stíhala všechno, jak mám vymyšlené. Ale tohle přání se mi asi nesplní :/
Třeťáku jsem se bála už od půlky prázdnin. Cítím,že to bude jiný než ty dva roky. Už dneska jsem plavala v účetnictví a to jsem ještě neměla španělštinu :D No, ale zvládla jsem tohle všechno, takže tenhle rok prostě zvládnu taky.
Jsem zapsaná v autoškole a ve čtvrtek jdu na první hodinu. Už se moc těším na ten moment, kdy mi řeknou, že jsem to dala a potom si budu moct vozit zadek do školy vlastním autem a nebudu se muset řídit jízdními řády a autobusovými spoje, protože ke mně domů to je skoro na čáry a kouzla :D
Mějtě krásný začátek školního roku!



Bez nápadu...

10. july 2016 at 22:47 | Megg
Už opravdu dlouhou dobu se snažím přijít na téma, událost nebo člověka, o kterém bych chtěla začít psát. Nevím, čím to je, ale nemám žádné nové nápady. Moc tomu nerozumím, protože nové a nové události se dějí pořád. Poznávám nové a nové lidi a témat je na světě nespočet.
Dokonce ani dvouhodinové procházky pro inspiraci nepomáhájí. Ani poslech vážné ani moderní hudby.
Vždycky během dne si řeknu, že začnu psát fakt super příběh. Pomalu si ho v hlavě vymýšlím, pak jenom čekám na moment, kdy to všechno budu moct hodit do notebooku, ale jakmile si sednu a zapnu Word, tak skončím tím, že mám napsaný třeba nadpis a moje jméno, jako autor. Možná, že napíšu pár řádků, ale ty nakonec stejně smažu, protože mi to nepřijde dost dobrý.
Nechápu. Navštívila jsem tolik míst, zažila jsem takových věcí, mám bohatou fantazii, ale nic kloudnýho, co by se dalo napsat.. Dost mě to ničí a deptá, protože já jsem od malička psala nějaké příběhy.
Pamatuju si, jak jsem ve školní družině psala "krátkoknihy". Na přeložený papír jsem si vymyslela příběh o zvířátkách a na konec jsem namalovala všechny postavy z děje. Potom jsem začala psát do Wordu na to samé téma. Moje první povídka se jmenovala 'O žížale Žofce'. Dokonce vím, že tam byla postava šneka, který se jmenoval Gustav. Achjo.
Čím jsem byla starší, tím více příběhů jsem psala. A už to bylo na téma lásky. Všechny příběhy si byly podobné, ale alespoň v něčem se odlišovaly. Vím o pracích, na kterých mi do dneška záleží a čtu si je, když na ně v počítači narazím.
Je pravda, že o lásce je toho mnoho. Nechci psát o tématu, na které jsem toho tolik napsala. Nikdy jsem nic nedokončila. Paradox je, že u některých prací mám začátek i hlavní zápletky, ale nemám konec. U jiných mě začátek totálně nebaví, ale závěr celého díla je top.
Zkoušela jsem je kolikrát nějak spojit dohromady a z těch všech děl a prací udělat jenom jednu, která bude stát za to. Ale zjistila jsem, že takhle to nefunguje. Každý příběh má jiný charakter a jiné pocity. Nelze spojit dvě věci, které se sebou nesouvisí.
Vím o příběhu, který je tak dojemný, že když jsem si to po sobě četla, tak jsem brečela jako malá holka. Takže není problém v rozmanitosti témat ani ve stylu psaní. Problémem jsou nápady, které dlouhou dobu nemám.
A nakonec tím nejhorším na tom je, že moje milované dopisy, které jsem psala stejně jako příběhy, už mi taky nejdou. Nejsem schopná vymyslet dopis, ať je adresátem kdokoliv. Ale když se zaměřím na zamilovné dopisy, tak ani tomu, koho mám tak moc ráda, nejsem schopná napsat několik řádků, které by vyjadřovaly moje city nebo poznatky..
Asi mám psací krizi.
Dost se mě to dotýká, protože tohle je činnost, která mi vždycky šla sama od sebe.
Doufám, že mě to nepřestane bavit přes to dlouhé čekání.
Těším se na den, kdy napíšu 50 stran něčeho fakt suprovýho.
Zdroj: weheartit.com

Oči pro pláč? Ani náhodou.

6. june 2016 at 21:32 | Megg |  Diary
Poslední článek byl sice rozchodový, ale to neznamená, že se budu navždycky trápit. Právě naopak.
Kdo by řekl, že se spolu dva po rozchodu dokážou bavit právě takhle, jako to mám já a on? Je pravda, že jsme si takové podmínky našeho "po vztahu" řekli hned v den rozchodu, takže nebylo ani moc čas rozmýšlet, jak to bude dál. Normálně se s ním vídám, povídáme si a občas padne nějaká pusa. Je to roztomilé. :)
Sama jsem přišla na to, že bychom se tak jako tak dřív nebo později rozešli, protože se naše mylšenky a priority v některých důležitých momentech zcela rozcházeli. Ale.. Takhle jak to je teď se mi to líbí vážně hodně. Nebudu se vyjadřovat ke společnému spaní, protože to sem nepatří, ale je vážně krásný, když k vám přijde váš bývalý, řekne "ahoj" a dá vám pusu na tvář jako kdybyste se půlroku neviděli. Samozřejmě, dělá mi dobře u srdce, když mě obejme nebo pohladí, chytí za ruku a nebo jen tak dá pusu do vlasů. Přeci jen...je to kluk, kterýho jsem tak moc chtěla (a ještě chci).

Where to go next