čas kolem mě

3. září 2018 v 21:45 | Megg |  Diary
Když se tak koukám na datum posledního článku, skoro se až červenám studem. Od Valentýna uběhlo už téměř 7 měsíců, což je dost dlouhá doba. Proběhlo mnoho změn, mnoho zkoušek - to doslova, a ještě víc změn.
Když jsem v únoru psala, byla jsem ještě plná dojmů z plesu, protože ten byl opravdu vydařený. V březnu jsem se ještě na maturitu moc neučila. V dubnu to začalo houstnout, ale pořád dobrý. No a v květnu už to bylo tu! Můj svatý týden, který se tak nazývá, protože by to měl být týden, trval 18 dní. Takže dost času na přípravu, které jsem se stejnak věnovala poslední 3 dny. V den ústních maturit jsem byla hodně nervozní. Byla to opravdu zkouška, zkouška dospělosti. A zvládla jsem to!
V červnu jsem chodila hlavně na brigádu, stejně tak jako celý červenec. Ale to mě v červnu ještě čekaly příjmačky do Prahy na VŠE. Které se mi ale vůbec nepovedly, takže jsem posílala odvolání. Čekala jsem hrozně dlouho na vyhodnocení, které ale přišlo dva dny před dovolenou v Chorvatsku. A vzali mě! jupíjej.
Na dvoče jsem byla s přítelem, segrou a dalšími 6 lidmi. Bylo to neskutečně fajn. Moc jsem si to užila, hodně jsem zažila, odpočinula si a zrelaxovala jsem svoji mysl. Udělala jsem tam pár rozhodnutí, dostalo se mi několika odpovědí, a bylo to krásný a nezapomenutelný.
Po dovče jsem šla zase hned do práce. Během toho se mi v hlavě začaly kupit myšlenky na můj vztah během toho, co budu studovat v Praze, protože přítel do Prahy nechce. A absolutně tomu rozumím, protože ani já jsem tam ze začátku vlastně nechtěla, a vím, že v Praze stejně nechci zůstat bydlet. Mám svůj sen domečku na venkově. No, ale šlo o ten strach. Hodně jsem se tím trápila a vlastně mým strachem a neříkáním, co se děje, jsem náš vztah ohrožovala. Dovolila jsem sama sobě se vydeptat tím vším, ale příteli jsem to neřekla. Jednu chvíli jsem vůbec nevěděla, co budu dělat. Ale stačilo si promluvit a všechno je zase v pořádku. :)
No, a teďka posledního srpna jsme se se segrou, jejím přítelem, její nejlepší kamarádkou a mojí mamkou vydali na výlet do Polska, kde jsem strávili krásné dva dny. Bylo to nádrhený. Ubytování jsme měli přímo u Baltského moře. Kde jsme se mimochodem i vykoupali, a vůbec to nebylo tak ledový. Super zážitek. Hodně jsme chodili a fotili. Užívali jsme si poslední letní dny.
No, a teď mi zbývají ještě 4 pracovní dny, potom se u nás ve vesnici koná akce, kterou si nemůžu nechat ujít. V neděli mě přítel veze do Prahy, protože odjížím na seznamovák od fakulty. A už jsme v příštím týdnu, kdy ve čtvrtek mám imatrikulaci, a vítej zde zimní semestře. :)


Shrnula jsem, co se mi vlastně od února všechno stalo. Bylo toho mnohem mnohem víc, ale to bychom tady byli ještě dlouho. Během toho všeho jsem s přítelem oslavila jeden rok výročí. Jsem na to pyšná. Je to můj nejdelší vztah, jsem šťastná, občas smutná, ale přítele miluji. Neumím si to bez něj tak nějak představit. Dovolím si říct, že je to láska. Ale samozřejmě, že nemáme jen dobré dny a nezažíváme jen to skvělé a sluníčkové, ale i všechno to špatné k tomu vzahu patří. Protože bez toho by to byla nuda. :)

Takže teď mě čeká další životní etapa. Vysoká škola. Nejsem si vůbec jistá, jestli to zvládnu, ale zkusit se má všechno, žejo :D

pusu,
Megg
 

První

14. února 2018 v 20:37 | Megg
Název článku napovídá, že je něco prvního. Ano, článek na mém blogu od začátku nového roku. Jsem to ostuda. achjo.

No, začnu tím, co se odehrálo během toho měsíce a půl. Nejdřív jsem byla jednou z hlavních organizátorů našeho maturitního plesu. Ačkoliv to byly fakt stresový čas a jen samý nervy, tak ples byl nejkrásnější, nezapomenutelnej, dokonalej a s lidma, který nade všechno miluju. Ať už rodina, kamarádi nebo spolužáci. Ten večer jsem si užila maximálním způsobem, uteklo to jako kdybych luskla prsty, takže jsem byla malinko zklamaná, protože bych si to dala ještě jednou, dvakrát, třikrát. Zkusila jsem si díky tomu zařizování xy věcí najednou, muselo to všechno sedět, muselo to vyjít. Platila jsem xy částek xy lidem. Vybírala jsem tisíce od lidí ze třídy, prodávala jsem lístky, komunikovala s fotografem, spolupracovala jsem s paralelní třídou. Stres nad stres, ale výsledek byl víc než dokonalej, stálo mi to. (Ještě jednou, plsssssssssssss <3)

No, první pololetí se přehouplo a teď už se jen odpočítávají týdny do maturity - díky bohu, že zatím pořád jen týdny, až to budou dny, bude to o dost horší. Ale věřím si, ale strach tam je, samozřejmě.
A dneska máme svátek sv. Valentýna. :) Jako spousta lidí jsem toho názoru, že vyjádřit lásku si lidi můžou vyjádřit celoročně a ne jen jeden den v únoru (nebo v květku, kdybych mluvila o prvním máji). Ale samozřejmě je to krásný den. :) Jen si myslím, že už je to mnohem více komerční, než to bývalo. Nemělo by to být o těch dárcích, květinách a všem možném, ale hlavně o té lásce. Ale je to na každém. Já jsem příteli napsala dopis a ve škole jsem mu tu moji vlastnoručně vytvořenou obálku dala do kapsy u bundy. Sladký překvápko. :) A splnilo to účel, takže i obyčejný dopis udělá radost. :)

Jinak mám v plánu začít chodit pravidelně na procházky, zjistila jsem o sobě, že jsem neskutečně líný tvor (můžeme vidět na pravidelnosti článků, že?). Těším se na jaro, protože to je tak nabité energií, že už se nemůžu dočkat.

Mějte se krásně, mějte se rádi.
Já se zase ozvu :*
Související obrázek

myšlenky o budoucnosti.

6. prosince 2017 v 22:35 | Megg |  Diary
Poslední článek v na konci října, to tady teda nemám moc pravidelnost. Ale mohu to vysvětlit. Já prostě občas dostanu velkou chuť něco napsat, ale jakmile otevřu blog, tak vlastně zjistím, že nemám o čem.

Ale právě proto, že jsem včera absolvovala dost zajímavé sezení se svojí kamarádkou, která ve svém životě udělala už několik radikálních rozhodnutí, tak jsem se rozhodla psát.
Výsledek obrázku pro květinové vzory- šablony
Moje první myšlenky o bucounosti jsem dostala ještě dřív než jsem se s kamarádkou sešla - dále v textu jen K. (ne proto jako Kamarádka, ale je to počáteční písmeno jejího jména). Čekala jsem na ní u vstupní brány parku, kde hned naproti je základní škola. A... nemám slov. To, co jsem viděla, nebo možná slyšela, mě snad úplně odradilo od toho mít v budoucnu děti, které bych měla dát na základní školu. Tolik sprostých slov, co moje uši zaslechly, snad ani neznám, ale hlavně je ani nepoužívám. Sprostá jsem jen když jsem rozčilená, ale abych svoje kamarády oslovovala ču*bko nebo snad ještě hůř, tak to opravdu ne. Když jsem tam viděla ty děti, které mohly chodit tak do druhé třídy maximálně, s cigaretou v ruce, tak to už mi opravdu zůstával rozum stát.
V tu chvíli přišla K. takže jsem o tom přestala přemýšlet. Šly jsem do kavárny, kam chodíme obvykle. Nejdřív jsme řešily takové ty normální věci jako jsou naši hoši, kamarádky a škola - a o té budu mluvit. Jsme v posledním ročníku střední školy. K. se v druhém pololetí třetího ročníku rozhodla odjet do Anglie dělat au-pair. Všichni ji od toho zrazovali, protože to bylo před maturitou, ale hlavně proto, že K. je velký stresař a nikdo ji nevěřil, že by zvádla udělat rozdílové zkoušky po návratu zpět do Česka. Jediná já a maximálně jedna další kamarádka jsme jí nápad schvalovaly a já jsem na ní byla pyšná, že je schopná to fakt udělat. Opravdu odjela. Na půl roku. Učila se snad každý den, vstávala o hodinu dřív, zpracovávala si věci do školy. Prostě to neflákala a já jí tady za to vzdávám hold, protože já moc dobře vím, že být tam já, tak si ty povinnosti takhle pilně neplním. Po návratu ji čekaly zkoušky, které všechny zvládla a nejhoší známku měla za 3. Takže klobouk dolů. Teď na začátku ročníku se však u nás ve třídě ze strany jejích spolužaček rozjela taková nenápadná šikana - podle mě bylo důvodem to, že jim vytřela zrak a ty zkoušky udělala. Na základě toho všeho si K. prožila dost pekelných dní a období stresů ne a ne přestat. Přešla na individuální studium, které jsem jí navrhla já, protože jsem nechtěla, aby ho ukončila. Při pomyšlení na individuál se mi malinko ježí chlupy hrůzou, protože je to tak třikrát těžší než normální denní studium. Ale obdiv k K. nepřestávám mít, protože zkoušky zvládá tak bravurně, že by zasloužila metál. Kromě všech těhlech starostí se školou řeší spoustu dalších problémů. Třeba po zdravotní stránce. Nebudu se rozepisovat o tom, co má za nemoc, ale spíš bych zmínila, že díky lékům, které na to má, přestává mít chuť k jídlu, takže hodně rapidně hubne. Vždycky byla hubená, cvičila, běhala a držela se zdravého životního stylu, ale když už vám začnou lézt kosti, tak je něco špatně. Ale vůbec to není tak, že by nechtěla jíst, ona jídlo miluje, ale prostě nemá chuť. Takže tak další tři poklony pro tuhle holku, která bojuje jak nejlíp umí a může.
Kromě školy a toho, jak se někteří lidé z naší třídy chovají, jsme řešily také naše budoucí plány. Týkající se hlavně vysoký školy a toho, jestli si rozjedeme vlastní podnikání. To mi samozřejmě vyrazila dech, že ona podnikání rozjíždí a teď čeká na schválení prostor. Takže tajnůstkářka. Bylo to takové fajn povídání, ale její podnikatelský záměr snad nikdo neví. Můj tedy taky ne, ale zase tak moc se s tím netajím. Moc jí přeju, aby jí to vyšlo, protože kdo jinej by si to zasoužil, když ne ona.
No a vrátím se k tomu začátku, jak jsem mluvila o těch dětech. Vyprávěla jsem jí, co tam moje uši zkusily za utrpení. A už to jelo. Zjistila jsem, že máme tolik společných názorů, že to snad ani nemůže být pravda.
Začíná to tím, že když si doma vychováte dítě a dáte ho už jen do školky, tak vám ho tam ostatní děti zkazí, protože ne všechny rodiny mají stejné postupy výchovy a v každé rodině se to bere z jiného úhlu pohledu. Takže co s tím? Nechat dítě doma a zařídit domácí výuku nebo risknout to, že vaše dítě bude zkažený malý parchant, který si bude otevírat hubu jak jen bude moct? V prvním případě je nevýhoda to, že nebude umět pracovat v kolektivu a nebude mít kruh přátel. V druhém případě možná přijdete o nervy a zratíte iluze, že z vašeho dítěte něco bude. Ale důležité je samozřejmě neztrácet naději. To samé je se základní školou.
Dalším tématem byly právě pořád děti, ale spíš z toho pohledu, že je nezodpovědný si pořizovat dítě do prostředí, které není a nebude dobrým zázemím pro jeho výchovu. Myslím si, že je důležité vytvářet nějaký rodinný kruh, protože jen tak to dítě bude vědět, v čem a s kým vyrůstá a hlavně kdo ho vychovává. Na tomhle závisí potom mezilidské vztahy. Všechno se vším, že?
No a jako poslední jsme se shodly na tom, že stejně nechceme žít ve velkých městch viz Praha nebo Brno - ne proto, že bychom neměly rády města, ale proto, že bydlet na vesnici a mít vlastní farmičku se zahrádkou je prostě lepší. Nechceme podporovat velký supermarkety, protože jsou důležitý malí podnikatelé, u kterých víte, co kupujete. Vyplývá z toho jediné, a to, že chci vlastní domeček na vesnici, kde budu mít velkou zahradu a hlavně zahrádku a pole, budu moct chovat prasata s kozy, a pěstovat si vlastní bylinky a zeleninu. Chci mít velkou rodinu založenou na lásce a vzájemné důvěře a podpoře. Chci mít děti a chci šířit pozitivní energii a názory, které nebudou stejné jako názory toho stáda, které tady máme.

Související obrázek

Mír a lásku v srdci,
nic víc nic míň

Megg
 


hloubka.

27. října 2017 v 19:57 | Megg |  Diary
Ať už jsem kde jsem, tak mi neustále naskakuje myšlenka na dovolenou. Zdají se mi o ní i sny. Poslední dobou mám pocit, že se mi tady nelíbí, v tomhle čase a v tom všem, co se kolem mě děje. Jak kdyby někdo vytrhal dvacet stránek mého života a teď najednou je tu hrozný zmatek. Sama od sebe nemám chuť cokoliv dělat. Nejsem schopná donutit se jít učit, nechodím cvičit, jím nezdravě a nepravidelně. Jediný, co dělám je, že koukám na facebook a instagram každý 2 minuty. Otázky k maturitě jsem ještě ani neviděla, přitom by mě to mělo nutit. Ale ono ne. Přijdu ze školy a jdu si lehnout. Jsem unavená ze všech a ze všeho.
Jsem unavená z lidí kolem sebe. Tím nemám na mysli rodinu, ale hlavně kamarády. Stačil jeden den a já jsem se na ně začala koukat z jinýho úhlu pohledu. Zklamali mě. Prostě už se k nim neumím chovat tak jako předtím. Je smutný, že si i nejlepší přátelé dokážou udělat vlastní obrázek. A můžete se snažit jak chcete, a stejně vám nevěří. A možná proto jsem změnila úhel. Protože tihle přátelé přece nejsou praví, když se ani nesnaží vám věřit. Nikdo z nich vám nepřeje štěstí, který přožíváte. Nepřejou vám lásku, kterou jste dlouho hledali (a potom tajili, protože jste věděli, jak to dopadne). Myslela jsem si, že člověk, kterýmu jsem tak moc pomohla, když přišel o tu nejbližší osobu v životě, mě jen tak nezavrhne. Že se mě vždy bude snažit pochopit. Ale hlavně, že mě nikdy neodkopne jak špinavou handru. Samozřejmě, že to takhle nikdo nevidí. Bavíme se, vtipkujeme a zdá se to být dobré. Ale uvnitř mě to dobré není a už ani asi nebude. Jak se zachovat k člověku, který o vás je schopný říct, že jste sobečtí? I když jste schopní se rozkrájet pro ostatní. Děláte všechno pro to, aby byli ostatní spokojení. Prostě nežijete 100% jen svůj život. A stejně se najde někdo, kdo z vás udělá padoucha jen proto, že jste se zamilovali. Tohle celý mě zamrzelo tak moc, že mě to srazilo 'na kolena'. Opravdu nikdy jsem nebyla takhle psychicky na dně. Ani při těch dvou hrozných rozchodech. Tohle to předčilo o dvěstě procent.
Už jste se někdy báli chodit spát jen proto, aby se vám nemohly zdát ty hrozný sny? Už jste tak moc nechtěli jít do školy, protože tam zase budou ty lidi, kteří žijou né dva životy, ale rovnou čtyři? Už se vám někdy stalo, že jste se rozbrečeli jen proto, že máte pocit, že jste tady na všechno sami? Poslední dobou jsem tohle všechno prožívala. Úplně jsem otočila všechny názory, který jsem vždycky měla. Zapomněla jsem na všechny a začala jsem žít sama pro sebe. A 'ejhle' jsem sama. "Kamarádi" se ke mně otočili zády, bez důvodu.
Co z toho plyne? Spoléhejte se vždycky jen na sebe. Nikdo ve vašem životě není napořád. Dokonce ani 'láska na celý život'. Některý konce prostě nejsou šťastný. Prostě ne.

quotes, life, and motivation image

I na celém depresivně smutném příběhu je ale pozitivum. A to, že mě to naučilo koukat se na svět střízlivýma očima. Naučilo mě to začít se chovat tak, jak si to život žádá. Ono totiž 18 let přece není ukazetel dospělosti. Já sama jsem byla donedávna malá holka. A ne, nestydím se za to. U nás doma, mezi svýma, si jako malá holka budu připadat pokaždý. Tady je to totiž ta pravá láska. Ať si říká kdo chce co chce.

heart, love, and black image

S láskou, mírem a pozitvní myslí

Megg

Kam dál